K-pop ; Povídky

Sungkyu se protáhl a rukou si promnul oči. Slunce, které si prorazilo cestu skrze žaluzie, mu na chvíli vytvořilo černé mžitky před očima. Znovu zavřel oči a dopřál si posledních pár minut v měkké posteli. Rukou poplácal na místo vedle sebe. Bylo prázdné. Jako posledních pár nocí. Páni. Woohyuna muselo to sólo album pořádně naštvat! Víc než ostatní kluky. Ale vždyť to není jeho chyba. Manažer přišel s nabídkou, která se neodmítá. A když se něco neodmítá, tak to nejde odmítnout. Prostě ne. Sungkyu se posadil a ucítil vůni čerstvě uvařené rýže a usmažených vajíček. Vyskočil z postele div se nepřerazil o vlastní nohy. Utíkal chodbou až do kuchyně. „Tady to voní“ zapištěl a vrhnul se k hrnci, ve kterém se vařila snídaně. „Tak pozor“ odehnal ho Hoya. „Za prvé, to je pro všechny a za druhé, pro zrádce nevařím“ Sungkyu protočil oči v sloup. „Ale no tak. Přeci nebudete naštvaní do konce života. Jsem leader a mám hlad“ zapištěl Sungkyu. „Tak si ho hlaď a říkej mu Woohyun“ poplácal ho po zádech Dongwoo, který právě vstoupil do kuchyně. „Haha, vtipný“ sarkasticky se zasmál Sungkyu. „Kde vůbec je? Od včerejšího odpoledne jsem ho neviděl…“ přiznal Sungkyu. To jeho malé ukeátko mu ráno chybělo. Nikdo ho ráno nepusinkoval ani nekousal do ruky. „Přestěhoval se do pokoje Ela a Sungjonga“ řekl Dongwoo klidným hlasem a plácnul při tom Hoyu po zadku. Ten vypískl a nadskočil, jak se lekl. „Tak já vás tu radši nechám o samotě…“ povzdechl si Sungkyu a odešel z kuchyně, kde se začal odehrávat zase jiný příběh…

Sungkyu opatrně zaklepal na dveře a čekal. Za chvíli se objevila Elova hlava. „Co by sis přál?“ „No, víš, jak bych to řekl…“ „Joo, Woohyun tady je jestli teda hledáš jeho. Páč si nejsem úplně jistej, jestli náhodou nesháníš svoje sólo album, protože to bude nejspíš v koši a ten, jak dobře víš, máme v kuchyni.“ Nahodil L vyčítavý úsměv. „Už i ty, L?“ sklopil Sungkyu smutně hlavu. To vážně všechny tolik štve to jeho album? K čertu s ním! O kluky přijít nechtěl! A hlavně ne o něj. Nakoukl dovnitř. Woohyun ležel v posteli a zhluboka oddychoval. Vypadal tak, tak rozkošně. Přímo k nakousnutí nebo při nejmenší k zulíbání. Jako správné malé ukeátko. Ale to už ho Sungjong vyváděl z pokoje. „Tady je soukromá zóna, takže si dej odjezd, sólisto“ smál se Sungjong. Když už byli za dveřmi, pošeptal mu: „Večer přijď sem, já už nějak zařídím, abyste byli sami. A přines obřího medvěda, přinejmenším“ Sungkyu se na něj vděčně usmál. Alespoň jejich maknae má pochopení. Všichni se mu posmívají, že se chová jako malé dítě a on je tu přitom, řekněme si to upřímně, největší chlap! Odcupital zpátky do svého pokoje, oblékl si bundu, nasadil boty a vyběhl do mrazu. Ani Sungyeolovo zoufalé chování, kam ksakru běží takhle po ránu, ho nezastavilo…

V rukou svíral obrovské plyšového méďu a nervózně přešlapoval u dveří. Fajn. Jednou to přijít muselo, no tak to bude právě teď. Opatrně zaklepal. Nic. Ticho. Zaklepal znovu. Zase nic. Že by si z něj kluci vystřelili a teď se mu smějí schovaní za obřím kaktusem, který si, kdoví proč, vydupal Dongwoo. Opatrně se otočí a: „Mám vás“ A nic! Nikdo tam není. No dobře, teď jen doufat, že tohle jeho trapné počínání nikdo nezpozoroval. „No tak, nebuď srab, pochlap se, leadře!“ Zaklepal potřetí, a i když se stále nic neozývalo, vešel dovnitř. V pokoji bylo přítmí a jediné světlo vycházelo z počítače. Woohyun seděl v posteli a na klíně měl notebook. Sungkyu se neslyšeně posadil vedle Woohyuna, který si ho vůbec nevšiml. „Říkal jsem ti, jak je tohle nezdravé…“ promluvil najednou Sungkyu do ticha. Woohyun vykřikl, až skoro upustil notebook na zem. Sungkyu mu dal ruku před pusu. „Nekřič. To jsem jenom já a potřebuju s tebou mluvit, což nepůjde moc dobře, když sem všichni přiběhnou podívat se, co se děje…“ Woohyun dvakrát zamrkal a když z něj opadla Sungkyuova dlaň, položil notebook na zem. „No ták, podívej se na mě“ řekl Sungkyu , když rozsvítil lampičku a spatřil tak uplakanou Woohyunovu tvář. „Woohyunie, neplakej, prosím. Pověz, co se stalo. Je to kvůli tomu sólo albu? Jestli jo…“ „Sungkyu“ konečně promluvil Woohyun. Podíval se na něj tak smutně, až Sungkya zamrazilo. „Tvoje sólo album je úžasné a rozhodně bych za něj na tebe nikdy nebyl naštvaný“ „Tak proč?“ zeptal se Sungkyu. „Co proč?“ pípnul Woohyun. „Proč si se odstěhoval, vyhýbáš se mi a pláčeš?“ „Vážně to chceš vědět?“ upřel na něj Woohyun svůj pohled. „Samozřejmě, že chci“ „Dobře“ polkl Woohyun. „Zapomněl jsi…“ „Na co?“ vyhrkl Sungkyu a začal přemýšlet. Narozeniny má až v únoru, svátek se v Koreji neslaví… „Výročí“ rozsvítilo se mu najednou. Jak mohl zapomenout, že už je to rok, co spolu oficiálně chodí? Jak mohl zapomenout na něco, na co se Hyunie těšil celý rok. Už rok plánovali, co všechno spolu budou na jejich výročí dělat, ale on v tom zmatku zapomněl. „Omlouvám se“ sklopil Sungkyu hlavu. Tak teď už rozumí. Zachoval by se stejně, kdyby zapomněl Woo. Jenže on by nikdy nezapomněl. Protože to on je v jejich vztahu ten dokonalý. „Omlouvám se. Teď už rozumím. Tohle to asi nespraví, ale ….“ Řekl Sungkyu a došel pro medvěda, kterého donesl. „Měl to být dárek na usmířenou, jenže…“ „Jenže co?“ zeptal se Woohyun. „Tohle je neodpustitelné. Nerad jsem tě rušil…“ vstal Gyu z postele, jenže Woohyunova ruka ho zastavila. „Možná by se to dalo spravit…“ „Vážně?“ nadšeně vyhrkl Gyu. „Udělám cokoliv. Můžeš si přát cokoliv…“ nadšeně poskakoval Gyu na posteli. Že by mu Hyunie konečně odpustil…? „Miluj se se mnou…“ zčervenal Woohyun. „Chceš jen tohle? Víš, že to bych splnil i tak…“ začal Gyu Woohyuna líbat. „Počkej, Gyu…“ zastavil ho Woohyun. „Chci se milovat…ale jinak…“ „Jak jinak?“ vyděšeně se odtáhl Gyu. Začínal tušit, kam tím Woohyun míří, ale vůbec se mu to nelíbilo. „Chci tě pomilovat…já…“ přisál se Hyun na Gyuovi rty. „To ne…tohle…nejde?“ pokrčil Sungkyu rameny. „Říkal si, že si můžu přát cokoliv a já si přeju tohle…“ Gyu si povzdychl. Jeho slovo vždycky platí. Nechal se položit do peřin a začal si užívat Woohyunovi polibky. Kdoví, třeba to nakonec nebude tak špatné…