K-pop ; Povídky

S naprostou neochotou a zoufalou oddaností si obléknu kožené vysoké boty a vezmu luk. Jak já nenávidím tyhle přihlouplé hodiny střelby. Svým drzým neurvalým chováním jsem odradil už řady učitelů. Já jsem tady princ, já jsem tady důležitý! O jejich přechytralé rady, jak mám stát, jak mám správně držet luk a mířit, opravdu nestojím. Naučím se to i bez nich! A když ne? Nevadí, stejně nestojím o to, být král. Můžu za to, že jsem jediný královský syn? Že mám zdědit korunu? Kdo se o to prosil. Před odchodem se zastavím u zrcadla. No prosím. Není takových krásných dlouhých blond vlasů po ramena a zářivých zelených očí na korunu škoda? „Pane Saniiro?“ oslovil mě hlas naší služebné. „Váš otec mě požádal, abych pro vás došla. Už vás čeká u terčů.“ Odfrknu si a rukou naznačím, že může jít. Tak papánek už pro mě posílá? To abych se ještě chvíli zdržel…

Konečně dorazím do arény. Přivítá mě otcův rozzuřený výraz. „Saniiro? Kde jsi byl?“ „Upravoval jsem se“ řeknu ledabyle, vytáhnu první šíp a zamířím. Minu. Jako vždycky. „Netrénoval jsi“ poznamená otec. „Ale upřímně, čekal jsem to. Proto jsem ti zařídil nového učitele. „Saniiro, tohle je Kano. Je nejlepší ve svém oboru. Pokusí se tě naučit všechno, co sám ovládá. Buď na něj zdvořilý.“ Kano mi podá ruku. Překvapí mě jeho silný a jistý stisk. „Rád Vás poznávám, princi“ řekne sametově jemným hlasem. Doslova se topím v jeho čokoládových očích. Vezme do rukou luk a šíp, zamíří a vystřelí. Samozřejmě trefí střed. To je toho, to přeci dokáže, kde kdo…

„Tak, zkuste to teď vy“ mile se na mě usměje. Pohrdavě se na něj podívám a tentokrát vystřelím já. Do terče se pro tentokrát trefím, ale je to jen okraj. „Už mě to nebaví“ řeknu a sednu si do trávy. „Vzdáváte to? Že byste byl opravdu takový slaboch a vzdával se po každé špatné ráně, jak se o Vás povídá, princátko?“ vysměje se mi do tváře. Tak a dost. Ze mě si nikdo legraci dělat nebude! Hodím luk do trávy a uraženě odkráčím zpátky do svého pokoje. Toho muže už nechci v životě vidět!

Probudím se s hrůzou v očích. Celou noc mě pronásledovaly dvě tmavohnědé oči, krátké blond vlasy, vypracované tělo a široký úsměv. Kano! A věci, které jsme spolu dělali v tom snu rozhodně neměli nic společného se střílením z luků. Je to už dlouho, co vím, že mě dívčí sukně nelákají tolik jako pevná mužská těla, ale myslet na svého učitele, svého poddaného…musím ho nějak vyhnat z hlavy a to hned, nebo se zblázním.

Druhý den jsem na cvičiště dorazil ještě později než obvykle. Kano už na mě čekal. Myslel jsem, že mi vynadá, jako to dělává můj otec, ale místo toho se na mě usmál, poplácal mě po rameni a zašeptal do ucha: „Doufám, že je vše v pořádku, pane.“ Celé moje tělo se zachvělo. Nemělo cenu si nic nalhávat, toužím po něm.

„Ale no tak, princi. Kolikrát jsem Vám říkal, že levá noha musí být propnutá. Ano, přesně takhle. A jak to držíte ten luk?“ řekl a postavil se za mě. Najednou jsme splývali v jednu osobu. Kopíroval moje pohyby, položil svoje dlaně na ty mé a vystřelil. Trefa! Vzrušením, napětím a udivením jsem téměř nedýchal. „Tak vidíte, že to jde, když chcete“ „Ještě jednou“ vyhrknu najednou a chytnu se za pusu. Proboha, co to dělám? Kano se na mě usmál a znovu se za mě postavil. „Tohle jste myslel, pane?“ zašeptal mi přímo do ouška a laškovně na něj fouknul. Zatřásl jsem se. Promnul mou dlani v té jeho. Oproti jeho velké ruce byla ta moje maličká, skoro dívčí. Natáhl a vystřelil. Další zásah! Ještě chvíli jsme setrvali v téhle pozici a pak mě pustil. Skoro jsem žalostně zavrněl! „Teď to zkuste sám.“ Pobídl mě. Odhodlaně jsem vystřelil. Opět jsem minul. Žádné překvapení, že?… Naštval jsem se. „Polib mě!“ přikázal jsem mu. Překvapeně se na mě podívá. „Proč?“ zeptá se. „Protože jsem to řekl!“ „Víte co? Uděláme dohodu. Strefíte se do středu a já Vás za odměnu políbím.“ Zaprskal jsem. To já bych tu měl dávat dohody, nebo ne? Nicméně, nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit. „Zítra“ zamával mi a zmizel za hradbou. A já začal střílet. Zoufal jsem si, nikdy nemám šanci se trefit. Ale jeho rty byly až příliš lákavé. Trénoval jsem. Celé odpoledne. Celou noc. Tekl ze mě pot, ale já se rozhodl nevzdat to. Nechci, aby mně měl Kano za slabocha.

Druhý den se přišel na cvičiště podívat i otec. Kano stál opodál a tvářil se posmutněle. Bojí se, že snad zklame mého otce? Nechtěl jsem, aby byl kvůli mně smutný. Chtěl jsem opět vidět ten vlídný úsměv na jeho tváři. Připraveně jsem kývl na otce. Střelil jsem. Trefil se. Do středu! Otec se rozesmál a poplácal mě po ramenou. „Saniiro, dokázal jsi to!“ Začal jsem si uvědomovat význam těch slov. Dokázal jsem to, otec je na mě pyšný, já jsem na sebe pyšný. Pootočil jsem se na Kana. Uznale pokyvoval hlavou. A já se těšil na sladkou odměnu. „Skvělá práce, Kane“ podal mu můj otec ruku. „Děkuji, pane. Ale je to hlavně Saniirova práce.“ Otec mě dojatě objal. Netušil jsem, že bych mu mohl někdy udělat takovou radost. Že se někdy bude cítit pyšný na své jediného syna…

Proběhl jsem celý zámek, ale Kano nikde. „Kam tak spěcháte?“ zastavila mě služebná. „Hledám Kana“ udýchaně jsem ze sebe vychrlil. „Kana? Ale mladý pane, ten přeci dnes odpoledne odjel.“ „Kam?“ vyděsil jsem se. „Jeho práce tu skončila, Váš otec ho poslal domů.“ „Děkuju, Soyo“ usmál jsem se na ni a utekl ke stájím. Nechal jsem za sebou překvapený výraz naší služebné. To si vážně myslela, že nevím, jak se jmenuje? Osedlal jsem si svého koně a rozjel se. Kano nemůže být daleko.

Uviděl jsem ho asi po půl hodině. Seděl u řeky a oplachoval si obličej. Slezl jsem z koně a přiblížil se. „Pane“ podíval se na mě překvapeně. „Kano“ zašeptal jsem. „Odjel bys, bez rozloučení?“ smutně jsem se na něj podíval. „Omlouvám se, pane, ale bylo to pro mě moc těžké…“ přiznal. „Jsem Saniiro“ usmál jsem se na něj. Úsměv mi opětoval. Vznášel jsem se z něho v sedmém nebi. „Něco jsi u nás zapomněl“ řekl jsem. „A co?“ zeptal se přemýšlivě. „Mě“ podíval jsem se mu do očí. „Dlužíš mi odměnu.“ Kano se usmál a přistoupil ke mně blíž. Vzal mou tvář do dlaní a políbil mě. Mým tělem v tu ránu projelo elektrizující teplo. Pohrával si lehce s mými rty. Vsál můj spodní ret. Líbilo se mi to a spokojené zvuky, které vycházely z mého hrdla, to jen potvrzovaly. Po chvíli se odtáhl. Díval jsem se na něj zamlženým pohledem a nemohl jsem přijít na to, jak může existovat někdo tak dokonalý. „Neodjížděj“ zašeptal jsem. „Vezmi si mě“ vychrlil jsem na něj. „Vlastně jsem se chtěl zeptat první, ale nevěděl jsem, jestli mě princátko bude vůbec chtít“ Dloubl jsem ho do žebra a přisál se na jeho rty. „Tebe a už nikoho jiného…“ zašeptal jsem do polibku.