K-pop ; Povídky

 Kapitola 6. - Kapesníčky

Další díl...omlouvám se, že jsem z některých zpěváků musela udělat ty špatné...jinak to nešlo ^^

„Tak kapesníčky jo?“ První věta, kterou Jonghyun ráno od Heechula uslyšel. Ale tak nějak s tím počítal. „Jo…kapesníčky..  „ A to jsem si myslel, že můj brácha je inteligentní a na takovouhle ptákovinu ti neskočí! Ještě večer se mě přišel zeptat, kde si je nechal!“ Jonghyun zrudnul. Tak on je pro něj vážně chtěl najít… „Áchjo, si jak pubertální holka, co dostala první pusu“ řekl Heechul a otočil se na Taemina. „Co ty, štěňátko naše, líbal ses už?“ „Já…vlastně…“ rozpačitě se snažil nějak vycouvat. „Já si to myslel, jsi tak sladce naivní. Ale neboj, vezmu tě někam na pařbu a…“ mrknul laškovně Chulí na Taemina. Ten už měl barvu dozrávajícího rajčete.

No koukám kluci, že jste toho ještě spoooustu nezažili. Ale teď jste narazili na mě, což znamená, že zábava je zaručena" mrkl sebevědomě Heechul. Oba sourozenci se začali smát. Za hlasitého smíchu došli až na konec ulice, kde narazili na Sungmina... "Héj, brácha, to jsem rád, že tě tu vidím. Já potřebuju Taeminovi ještě něco ukázat. Dovedeš Jongího do školy viď?  Ani nečekal na odpověď, čapnul Miho za ruku a rozběhl se s ním pryč" Sungmin s Jongem zůstali stát s otevřenou pusou. První se vzpamatoval Sungmin, hodil si batoh přes rameno a rozešel se směrem ke škole. Jonghyun se za ním rozběhl jako věrný pejsek... Po chvíli se Sungí otočil : "Hele, ty tvoje kapesníčky, nenašel jsem je..." "V pohodě, já..." "Dobře, tak fajn" usmál se nepatrně Sungmin. "Páni, není tak chladný jak se tváří" pomyslel si Jongí. Asi v půli cesty k nim přiběhl kluk ze včerejška. "No teda, Sungí, ty jsi mě vyměnil za..TOHLE?!!?? " Jonghyun trhnul hlavou. Tenhle divnej kluk, který evidentně Sungminovi nadbíhá, ho označil jako TOHLE?...."Sungmin nic neříkal a dál pokračoval v cestě" Zhoumi chytl Jonghyuna za rameno. "Tak hele chlapečku, já jsem Zhoumi a Sungmin je můj. Takže od něj laskavě drž svoje pracky dál. Protože by se ti taky mohlo něco nepěkného stát..." Jonghyun na něj fascinovaně koukal. Vůbec nevnímal, co říká. Najednou ho někdo chytil za ruku a odtáhl pryč....Z dálky jen slyšel Zhoumiho :Pamatuj, co jsem říkal..."

„Děkuju" vykoktal ze sebe Jonghyun, když ho Sungmin pustil. “V pořádku, nechci, abys měl problémy. Radši se ode mě drž dál, bude to tak lepší....." řekl Sungmin a odešel. Jonghyun šel z bezpečné vzdálenosti za ním. Jaké problémy měl Sungmin na mysli?....Celý svůj život se držel do ostatních dál. Poslouchal všechno, co kdo mu řekl a řídil se všemi pravidly i zákazy. Ale tady už nechce... Rozběhl se za Sungím. „Počkej" udýchaně k němu doběhl. "Z nějakého mě neznámého důvodu se mě snažíš ignorovat a tvrdíš mi, že je to pro mě lepší. Ale já chci vědět proč. Cítím, že bysme se mohli rozumět. Tak proč nemůžeme být kamarádi? Proč to alespoň nezkusíš?“ Jonghyun sklopil hlavu. Najednou mu Gí podal ruku : „Sungmin" usmál se na něj. Když se na něj Jonghyun podíval, roztřásli se mu kolena a zatočila hlava. “Jonghyun" řekl nesměle a úsměv mu opětoval...