K-pop ; Povídky

 Kapitola 13. - Nejsem to já

Heechul se posadil do lavice. Nechtěl na něj být tak zlý, ale poslouchat, jak úžasně mu s Keyem je, vážně nechtěl. Chtěl, aby byl šťastný, ale s ním! Byl na něj naštvaný. Jen tak se tu objeví, vrazí do něj, zamotá mu hlavu a teď nic?…Heechulovi se pomalu vracelo sebevědomí. Budě o něj bojovat! Nevzdá se jen tak. Taemin mu stojí za všechno!

Jonghyun se Sungminem šli mlčky vedle sebe. Nervózní ticho nedělalo ani jednomu dobře. Jonghyun se na Sungmina občas nenápadně podíval. Ten tupě zíral do chodníku, jakoby počítal kachličky… Jonghyun se v duchu smál sám sobě. Obyčejně si nepouštěl nikoho k tělu, jen čekal, až zase odjedou. Ale tady to nešlo. Tenhle kluk mu naprosto popletl hlavu. Jeho tvář, jeho úsměv… to všechno se mu na něm tak líbilo. Byl tak tajemný. Vlastně ho vůbec neznal, ale jakoby mu něco říkalo, že je to ten správný…

Taemin nervózně přešlapoval před třídou, kam chodil Key. Nevěděl, jak se má tvářit nebo chovat, ale snažil se zachovat chladnou hlavu. Po pár minutách ho uviděl. Byl tak dokonalý! Uplé džíny, tričko, svetr. Rozevláté tmavé vlasy. Čistá pleť. Rázný krok. Ladné pohyby. Všechno na něm bylo perfektní. Když Taemina spatřil, usmál se. „Čekáš na mě, Taeminee?“ „Já…vlastně ano.“ řekl Taemin a podíval se mu do očí. „Včera jsem ti posílal SMS, ale ty…“ ani to nestihl doříct, když ho Key políbil. Všichni kolem zmlkli v němém úžasu. Po chvíli se Key odtáhl. Taemin měl zarudlé tváře a napuchlé rtíky. Všude kolem se ozýval tichý šepot… „Stačí tohle jako vyjádření mé hluboké omluvy?“ zamrkal Key. Taemin přikývl. Zamotala se mu hlava, div že neupadl. Nedokázal mu odporovat…

Jonghyun seděl v lavici a opakoval si věci na písemku, která ho čekala. Najednou do třídy vběhla studentka, podle uniformy o rok mladší a začala zaujatě něco vyprávět děvčatům. Jonghyun se zaposlouchal. „No představte si, jdu si takhle po chodbě, a co nevidím. Pan dokonalý a ten nový z prváku. Taemin se myslím jmenuje. A představte si, oni se jen tak líbají na chodbě! Jakoby nic. Pana dokonalého jsem přece chtěla já! Takový kuře mi ho přebralo!“ „Prosimtě, co by na tobě viděl?“ smály se ostatní. Jonghyun nevěřil svým uším. Jeho malý bráška, že se tu líbá všem na obdiv? Najednou stranu byl rád, že se Heechul konečně rozhoupal…

Za chvíli se kroužek děvčat rozpustil. Chvíli potom dorazil do třídy Heechul. Sedl si své místo a začal vyndávat věci z tašky. „No páni, taky jsi mohl něco říct.“ začal Jonghyun. Heechul se na něj nechápavě podíval a dál vyndával všechny věci. „No netvař se, že o ničem nevíš. Líbáš mi tu brášku jen tak na chodbě. Všichni si o tom povídají…“ Heechul se na něj smutně podíval. „Ale no tak, nebuď z toho smutný. Vždyť já si dělám srandu, mně to nevadí. Já sem rád. Celkem se k sobě hodíte. A navíc budu rád, že se mi o něj postaráš.“ Heechul stiskl ruku v pěst. Do obličeje se mu nahrnula krev. Ještě nikdy necítil tolik zlosti. Po chvíli se uklidnil. „Víš, Jonghyun, něco bys měl vědět. Nejsem ten, kdo se tu líbá s tvým bratrem…“